Kravičko, já už jsem z toho cestování po planetách úplně znavené,“ postesklo si Telátko. „Každý den někam lítáme raketou, zachraňujeme osůbky i celé planety, ale já bych chtělo být také občas doma,“ pokračovalo Telátko. „Co kdybychom zítra zůstaly doma a udělaly si výlet po okolí?“ navrhlo Telátko. „To je dobrý nápad,“ řekla Kravička a pohladila Telátko po jeho neposedné čupřině. „Já už si také potřebuji trochu oddechnout od toho vesmírného prachu a zítra má být krásné počasí, tak vyrazíme za dobrodružstvím tady u nás.“ Telátko ještě stihlo zaslechnout „dobrou noc“ a spokojeně usnulo v postýlce.
Druhý den ráno Telátko vzbudilo cinkání talířků a vůně právě upečených buchet. „Vstávej, Telátko, venku už se na nás směje sluníčko a tvarohové buchty jsou už skoro vystydnuté.“ Telátko se rychle nasnídalo a společně s kravičkou vyrazily na výlet. Klikatící cestička je vedla po jejich oblíbené voňavé louce plné pestrobarevných květin. Chvíli se jen tak válely v trávě a užívaly si hřejivých paprsků sluníčka, které je šimraly na bříškách. Po hodince odpočinku pokračovaly dál do lesa. Kravičce najednou něco zaskřípalo pod pravým kopýtkem. Rozbité sklo. Telátku v tu samou chvíli něco zašustilo pod levým kopýtkem. Obal od sušenky. Oba se na sebe podívali a bylo jasné, co musí udělat.
Vyndali z batohu pytlík od svačiny (ještě že ty buchty tak brzo snědly) a začaly pomalu pytlík plnit nepořádkem z lesa. Čím víc se rozhlížely po lese, tím víc odpadků nacházely. Lahev na vodu, papírový ubrousek, prázdná konzerva. Telátko s kravičkou brzy naplnily oba pytlíky nepořádkem z lesa a les byl konečně čistý. V tu chvíli nad nimi zašuměly větve stromů a les zašeptal: „Děkuji vám, Kravičko a Telátko, dlouho se o mě nikdo takhle nestaral. Odměnou vám za to bude to nejlepší, co vám mohu nabídnout.“ A opravdu, brzy kolem sebe viděly spoustu hříbků, malin, borůvek a ostružin. Nad hlavou jim zpívalo ty nejkrásnější písně hejno ptáků a stádo bílých jelenů je z dálky zdravilo pokýváním hlavou. Kravička i Telátko měly brzo plná bříška lesního ovoce, až jim málem praskla.
Vydaly se proto hledat studánku, ze které by se napily vody a osvěžily se. Brzy ji Telátko objevilo. Jaké ale bylo překvapení, když zjistily, že je studánka plná větviček, mechu, listí a šišek. Ze studánky se tak vůbec nedalo pít. Telátko však nelenilo a začalo opatrně studánku čistit. Pomalu odstraňovalo lístečky ze stromů, větve i popadané šišky. Nakonec uspořádalo rozházené kameny do kruhu kolem studánky. Kravička ještě umyla pohozený hrníček, který slouží všem poutníkům k pití. Studánka byla po chvíli vyčištěná a Telátko s Kravičkou tak mohly vidět svůj obraz v třpytící se hladině vody. Najednou se na povrchu hladiny rozběhly vlnky a bylo slyšet, jak studánka šeptá: „Děkuji vám za mé vyčištění, už dlouho se o mě nikdo takhle nestaral. Vaší odměnou je moje osvěžující voda.“ Telátko s kravičkou se opatrně napily vody, aby studánku nezčeřily, a opravdu, cítily se jako znovuzrození. Byly plni síly a radosti. Ta voda snad musela být kouzelná.
Protože se začalo smrákat, tak vyrazily domů. U sebe v domečku si sedly na pohovku a povídaly si o tom, co prožily. „Tak vidíš, Telátko, i u nás je potřeba pomáhat, jako na dalekých planetách.“ A to může každý z nás, děti.