Kuřopap přišel na kopec, kde stál starý hrad. Na nádvoří uviděl kamennou studnu, o kterou se opírala dřevěná socha Krále. Stál a nehýbal se. Kuřopapa to překvapilo. O Králích slyšel, ale že tu potká dřevěného, to nečekal. Přišel blíž a prohlížel si ho. Král měl na hlavě korunu, v ruce žezlo a díval se do studny. Vypadalo to, že něco hledá a nebo na někoho čeká. Jednu ruku měl omotanou kolem řetězu, který vedl dolů. Kuřopap se naklonil a snažil se dohlédnout na dno. Ale nic neviděl. Jen řetěz, který se nořil do tmy. Zatahal za něj. Trochu zazvonil, jak se dotkl stěny studny, ale jinak se nic nedělo. Král se také nehýbal.

Pak dostal Kuřopap nápad. Odmotal řetěz a začal ho tahat ven. Byl docela těžký, a tak musel pořádně zabrat. Tahal, nakukoval do studny a čekal, co vytáhne. Ale zároveň si všiml podivné věci. Vždy když dopadlo oko řetězu na kamennou zem vedle studny, tak se socha trochu zachvěla. Tahal a pozoroval Krále. Čím víc přibývalo na zemi řetězu tím víc se socha měnila. Už nebyla tak ztuhlá, naopak začala ožívat. Tělo bylo ještě dřevěné, ale nohy už ne. Z každým okem řetězu, které vytáhl, se socha pohnula. Už dokonce hýbala palci u nohou. Pak koleny, břichem, krkem a nakonec hlavou. Král zamrkal a promluvil. „Pokračuj prosím dál, vytáhni řetěz až nahoru.“ Kuřopapa to překvapilo. „Král ožil?“ Nechápal, jak se to mohlo stát, ale dál tahal řetěz ze studny. A pak uviděl jeho konec. Bylo na něm něco přivázané. Krabice nebo bedna. Vytáhl ji nahoru.

Král se protáhl a řekl: „Moc ti děkuji, že jsi mě zachránil. Já tu stojím už mnoho let. A přicházeli sem různí lidé, okukovali mě, zkoumali mě, ale nikoho nenapadlo vytáhnout řetěz. Až tebe. Za to ti náleží odměna. Vezmi si to, co je v té krabici.“ Kuřopap ji otevřel. Byla v ní barevná koule. Král řekl: „Ta není jen tak ledajaká. Hoď ji na zem a ona tě povede tam, kam máš teď jít.“ Pak se uklonil a odešel branou pryč.
Kuřopap ji hodil před sebe. Ačkoli byla poměrně těžká, skákala jako míček. Chvíli dopředu, pak dozadu a do stran. Možná sama zvažovala, kam se vydat. Pak se zatočila, vyskočila do výšky, zbarvila se do modra a skočila do studny. Kuřopap spustil řetěz a spouštěl se za ní dolů. Věřil, že mu Král nelhal a že má jít za ní. Sešplhal až na dno. Nebyla tu žádná voda. Jen otvor ve stěně, ve  kterém zářilo modré světlo. Věděl, že to svítí koule, která ho vede. Vešel dovnitř. Koule se před ním kutálela. Vedla ho dál do černé tmy. Pak zahnula za roh, pak za další. Přivedla ho do velkého sálu. Vyskočila a zasunula se do lampy u stropu. Hned tu byla spousta světla. Celá místnost se rozzářila. Kuřopap před sebou uviděl mnoho soch. Prohlížel si je a poznal, že jsou stejně jako Král dřevěné. Byly jich tu desítky. Snad celé království. „Co teď?“ pomyslel si. „Mám je také oživit?“

Pak něco bouchlo a z chodby, kterou sem přišel, se ozvaly kroky. Do místnosti vstoupil Král. Podíval se na Kuřopapa a povídal: „Tady jsou všichni moji příbuzní. Ze všech rodů a stavů. Jsou tu už věky věků a čekají, stejně jako já, na probuzení. Pomůžeš jim?“ „Rád,“ odpověděl Kuřopap, „ale nevím jak.“ „Máš kouli,“ řekl Král. Kuřopap ji vyndal z lampy. Byla hodně teplá. Hodil ji na zem, aby se nespálil. Koule zůstala stát na místě. Ale pak se pomalu začala propadat. Svojí teplotou tavila zem pod sebou. Hloubila hlubokou díru. A pak najednou vyplula ven. Vynesla ji voda. Koule otevřela pramen. Z díry se hrnula voda a rychle přibývala. Zdřevěnělé postavy ji nasávaly a probouzely se k životu.

„Děkujeme!“ volal Král. „Voda nás osvobodí, vrátí nám život, stoleté zakletí zmizí.“ Přiteklo jí jen tolik, kolik bylo potřeba pro oživení soch. Když se všichni probrali z dlouhého spánku, odtekla zpátky do díry. Společně s ní zmizela modrá koule, studna, řetěz a všechno okolo.
A najednou tu bylo království. Takové, jaké tu bývalo dřív. Plné lidí a různých příběhů. Kuřopap na to koukal a ani trošku mu to nepřišlo divné. „Takhle to bylo a je to zase zpátky,“ povídal si pro sebe. Zamával Králi, všem okolo a šel dál.