Omalovaná hvězda – Roman

Omalovaná hvězda – Roman

Omalovaná hvězda.

„Dnešní ráno máme jako vymalované, určitě ho připravil nějaký šikovný malíř.“ radovalo se Telátko. „To máš pravdu“ řekl Trpaslíček, ale hned dodal „ty tady povídáš o barvách a my se zatím blížíme k šedivé hvězdě. Na té žádnou veselou barvu nevidím. Ani trochu modré, zelené nebo žluté.“ Za chvílí už nad ní kroužili. „Prohlédneme si jí zblízka“ řekla Kravička. V raketě se ozvalo „vezměte si s sebou malířské štětce, budete je potřebovat.“ Telátko vykulilo oči „my tady budeme malovat?“ Trpaslíček věděl, že jim raketa vždycky správně poradí a tak je přibalil do baťůžku. Vydali se na průzkum.

Tráva po které šli byla šedivá, dřevo stromů bylo šedivé a stejně tak i listí. Na šedivé trávě nabyla ani jediná barevná kytička. „To jsem ještě neviděl povídal“ Trpaslíček. „Všechno tady normálně roste, ale nic tu není barevné.“ „Tak to přebarvíme, a bude tu veselo“ navrhlo Telátko. „A jak to chceš udělat?“ zeptala se překvapeně Kravička. „To ještě nevím“ odpovědělo Telátko, ale určitě na něco přijdu.“ Šli dál a rozhlíželi se. Dokonce i sluníčko na obloze bylo šedivé.

Pak přišli na velikou louku. Před nimi stály tři velké malířské stojany. Na každém z nich bylo připevněné plátno s obrázky a na malých stolečkách kolem stály kelímky s barvami. Telátko k nim přiběhlo a začalo si všechno prohlížet. Na jednom plátně byly namalované stromy, tráva a brouci, na druhém kytičky a motýli a na třetím obloha se sluníčkem. Ale i tyhle obrázky byly vybarvené jen jedinou barvou a to šedivou. Telátko se zamyslelo „co kdybychom tu šedivou barvu přemalovali.“ Trpaslíček odpověděl „to není špatný nápad za pokus to určitě stojí“ a podal mu štětec.

Telátko ho namočilo do zelené barvy a opatrně přemalovalo kousek šedivé trávy na plátně. V tom okamžiku se před nimi objevil na zemi malý kousek zelené trávy. „Jupí funguje to“ radovalo se Telátko. „Už vím to jsou hvězdné omalovánky. Přemalujeme šedivou barvu na barevnou a máme vyhráno. Co přemalujeme to se na hvězdě změní.“ Hned se pustilo do práce. Trpaslíček s Kravičkou si vzali štětce a začali vybarvovat obrázky u druhých stojanů. Stromy, tráva a kytičky získávaly novou podobu. Nakonec vybarvila Kravička sluníčko a Trpaslíček motýlky a brouky. Nevynechali jediné místečko, všechnu šedivou barvu přemalovali. Když odlétali měli pod sebou krásně omalovanou barevnou hvězdu. Nikoho by nenapadlo, že ještě před chvíli byla celá šedivá.

Planeta Země – Katka

Planeta Země – Katka

Kravičko, já už jsem z toho cestování po planetách úplně znavené,“ postesklo si Telátko. „Každý den někam lítáme raketou, zachraňujeme osůbky i celé planety, ale já bych chtělo být také občas doma,“ pokračovalo Telátko. „Co kdybychom zítra zůstaly doma a udělaly si výlet po okolí?“ navrhlo Telátko. „To je dobrý nápad,“ řekla Kravička a pohladila Telátko po jeho neposedné čupřině. „Já už si také potřebuji trochu oddechnout od toho vesmírného prachu a zítra má být krásné počasí, tak vyrazíme za dobrodružstvím tady u nás.“ Telátko ještě stihlo zaslechnout „dobrou noc“ a spokojeně usnulo v postýlce.

Druhý den ráno Telátko vzbudilo cinkání talířků a vůně právě upečených buchet. „Vstávej, Telátko, venku už se na nás směje sluníčko a tvarohové buchty jsou už skoro vystydnuté.“ Telátko se rychle nasnídalo a společně s kravičkou vyrazily na výlet. Klikatící cestička je vedla po jejich oblíbené voňavé louce plné pestrobarevných květin. Chvíli se jen tak válely v trávě a užívaly si hřejivých paprsků sluníčka, které je šimraly na bříškách. Po hodince odpočinku pokračovaly dál do lesa. Kravičce najednou něco zaskřípalo pod pravým kopýtkem. Rozbité sklo. Telátku v tu samou chvíli něco zašustilo pod levým kopýtkem. Obal od sušenky. Oba se na sebe podívali a bylo jasné, co musí udělat.

Vyndali z batohu pytlík od svačiny (ještě že ty buchty tak brzo snědly) a začaly pomalu pytlík plnit nepořádkem z lesa. Čím víc se rozhlížely po lese, tím víc odpadků nacházely. Lahev na vodu, papírový ubrousek, prázdná konzerva. Telátko s kravičkou brzy naplnily oba pytlíky nepořádkem z lesa a les byl konečně čistý. V tu chvíli nad nimi zašuměly větve stromů a les zašeptal: „Děkuji vám, Kravičko a Telátko, dlouho se o mě nikdo takhle nestaral. Odměnou vám za to bude to nejlepší, co vám mohu nabídnout.“ A opravdu, brzy kolem sebe viděly spoustu hříbků, malin, borůvek a ostružin. Nad hlavou jim zpívalo ty nejkrásnější písně hejno ptáků a stádo bílých jelenů je z dálky zdravilo pokýváním hlavou. Kravička i Telátko měly brzo plná bříška lesního ovoce, až jim málem praskla.

Vydaly se proto hledat studánku, ze které by se napily vody a osvěžily se. Brzy ji Telátko objevilo. Jaké ale bylo překvapení, když zjistily, že je studánka plná větviček, mechu, listí a šišek. Ze studánky se tak vůbec nedalo pít. Telátko však nelenilo a začalo opatrně studánku čistit. Pomalu odstraňovalo lístečky ze stromů, větve i popadané šišky. Nakonec uspořádalo rozházené kameny do kruhu kolem studánky. Kravička ještě umyla pohozený hrníček, který slouží všem poutníkům k pití. Studánka byla po chvíli vyčištěná a Telátko s Kravičkou tak mohly vidět svůj obraz v třpytící se hladině vody. Najednou se na povrchu hladiny rozběhly vlnky a bylo slyšet, jak studánka šeptá: „Děkuji vám za mé vyčištění, už dlouho se o mě nikdo takhle nestaral. Vaší odměnou je moje osvěžující voda.“ Telátko s kravičkou se opatrně napily vody, aby studánku nezčeřily, a opravdu, cítily se jako znovuzrození. Byly plni síly a radosti. Ta voda snad musela být kouzelná.

Protože se začalo smrákat, tak vyrazily domů. U sebe v domečku si sedly na pohovku a povídaly si o tom, co prožily. „Tak vidíš, Telátko, i u nás je potřeba pomáhat, jako na dalekých planetách.“ A to může každý z nás, děti.

Planeta bot – Michal

Planeta bot – Michal

Kravička s Telátkem se jednoho rána, když pily čaj, podívaly na svoje nohy. „Nepřipadá ti, že ti něco chybí?“ zeptalo se Telátko. „Ne, možná jen trochu cukru do čaje,“ odpověděla Kravička. „Zebou mě nohy,“ odpovědělo Telátko. „To je normální“, namítla Kravička a usrkla trochu čaje. „A co když… co když,“ osmělilo se Telátko, „by to mohlo být i jinak.“ „Že bychom něco měly na nohou?“ vyvalila oči Kravička. „Jasný,“ řeklo rozhodně Telátko a začalo chystat věci na cestu. Nachystaly si svačinu, hvězdnou mapu, pití na čtyři týdny a dárky pro náhodná setkání. Vlezli do skafandrů, ze kterých jim koukaly jen bosé nohy, a zmáčkly tlačítko start. Zadunělo to, zablýsklo a raketa se s burácením začala pomalu vzdalovat od země. Prorazila atmosféru a směřovala stále dál, hlouběji do vesmíru.

Pomalu začaly míjet planety připomínající čepice a kšiltovky. Poté přiletěly ke hvězdám, které začaly obepínat jejich raketu a hřát. „To jsou Šálové hvězdy, hřejí, ale mohou také přehřát celou raketu,“ řekla Kravička. Nechali si tedy jen jednu Šálovou hvězdu a pokračovali dál – okolo Kabátců, Svetrových hvězd, přes Trička, Spodní hvězdu, kolem Kalhoťáků, Ponožkovic… až… „To musí být ona,“ řekla Kravička. „Ano, Botová hvězda?“ řeklo nadšeně Telátko. Začaly přistávat. Snižovaly rychlost motorů, zapnuly přistávací popruhy a pomalu se blížily k planetě, která byla krémově hnědá. Po přistání zapnuli radar, který po chvíli zezelenal. „Neklamné znamení, že je tu bezpečno, pojďme ven,“ řeklo Telátko. Vyšly ven. Země byla hnědá. „To je Veganská kůže,“ řeklo Telátko. Šli po příjemné Veganské kůži. Když tu se jim začalo něco kolem nohou točit. Než si to uvědomily, obtočilo se jim to kolem nohou… a přitáhlo, obtočilo ruce… a přitáhlo, nakonec kolem těla… a utáhlo. Byli nadobro svázaní. „Anakonda bílá,“ řeklo sípavě Telátko. „Já nejsem Anakonda, ale Tkanička bílá,“ ozvalo se. „A proč nás škrtíš?“ hlesla Kravička. „To se přece dělá,“ odpověděla překvapeně Tkanička. „Nedělá!“ vykřiklo Telátko. „Tkaničky drží pohromadě boty a ne tělo. Opravdové Tkaničky jsou frajeři.“ „Aha,“ řekla Tkanička a rozvázala je. „Děkujeme“, řekla s úlevou Kravička a dodala: „Pokud chceš, pojď s námi a ukaž nám, jak to tady funguje, chtěli bychom si pořídit něco na nohy.“ Tkanička souhlasila. Vedla je po planetě. Seznámila je s podzemím Podrážek, údolím Gumáků a s horskými Kůžemi. Vyzkoušely si Bosonohé mechy, tvrdé i měkké Stráně. Prošli se po Páskových loukách, odpočinuli si v Bačkůrkách. Tam se také naobědvaly.

Tkanička je zavedla na nejvyšší vrch, kde potkali pána Bot. „Vím o vás a rád vám boty daruji,“ řekl, když k němu došli. „Prošli jste celou planetu, takže už víte, jaké boty můžete mít. A také jste si vyzkoušeli, jaké vám sedí,“ řekl dříve, než stihli cokoli dodat. „Zavřete oči a jen se zaměřte na to, co vás podpoří a udělá vám radost,“ dodal. Kravička s Telátkem zavřely oči a začaly pozorovat, jak se jim před očima míhají krajiny, hory a potoky… Postupně začaly cítit na svých nohou Nebe. „Děkujeme,“ řekly, když odcházely. „Já snad nechodím, ale vznáším se,“ řeklo Telátko. Lehce se vrátili k raketě. Objali se s Tkaničkou, daly jí dárky pro ni i pro pána Bot a letěly dál.

Dřevěný Král – Roman

Dřevěný Král – Roman

Kuřopap přišel na kopec, kde stál starý hrad. Na nádvoří uviděl kamennou studnu, o kterou se opírala dřevěná socha Krále. Stál a nehýbal se. Kuřopapa to překvapilo. O Králích slyšel, ale že tu potká dřevěného, to nečekal. Přišel blíž a prohlížel si ho. Král měl na hlavě korunu, v ruce žezlo a díval se do studny. Vypadalo to, že něco hledá anebo na někoho čeká. Jednu ruku měl omotanou kolem řetězu, který vedl dolů. Kuřopap se naklonil a snažil se dohlédnout na dno. Ale nic neviděl. Jen řetěz, který se nořil do tmy. Zatahal za něj. Trochu zazvonil, jak se dotkl stěny studny, ale jinak se nic nedělo. Král se také nehýbal.

Pak dostal Kuřopap nápad. Odmotal řetěz a začal ho tahat ven. Byl docela těžký, a tak musel pořádně zabrat. Tahal, nakukoval do studny a čekal, co vytáhne. Ale zároveň si všiml podivné věci. Vždy když dopadlo oko řetězu na kamennou zem vedle studny, tak se socha trochu zachvěla. Tahal a pozoroval Krále. Čím víc přibývalo na zemi řetězu tím víc se socha měnila. Už nebyla tak ztuhlá, naopak začala ožívat. Tělo bylo ještě dřevěné, ale nohy už ne. Z každým okem řetězu, které vytáhl, se socha pohnula. Už dokonce hýbala palci u nohou. Pak koleny, břichem, krkem a nakonec hlavou. Král zamrkal a promluvil. „Pokračuj prosím dál, vytáhni řetěz až nahoru.“ Kuřopapa to překvapilo. „Král ožil?“ Nechápal, jak se to mohlo stát, ale dál tahal řetěz ze studny. A pak uviděl jeho konec. Bylo na něm něco přivázané. Krabice nebo bedna. Vytáhl ji nahoru.

Král se protáhl a řekl: „Moc ti děkuji, že jsi mě zachránil. Já tu stojím už mnoho let. A přicházeli sem různí lidé, okukovali mě, zkoumali mě, ale nikoho nenapadlo vytáhnout řetěz. Až tebe. Za to ti náleží odměna. Vezmi si to, co je v té krabici.“ Kuřopap ji otevřel. Byla v ní barevná koule. Král řekl: „Ta není jen tak ledajaká. Hoď ji na zem a ona tě povede tam, kam máš teď jít.“ Pak se uklonil a odešel branou pryč.
Kuřopap ji hodil před sebe. Ačkoli byla poměrně těžká, skákala jako míček. Chvíli dopředu, pak dozadu a do stran. Možná sama zvažovala, kam se vydat. Pak se zatočila, vyskočila do výšky, zbarvila se do modra a skočila do studny. Kuřopap spustil řetěz a spouštěl se za ní dolů. Věřil, že mu Král nelhal a že má jít za ní. Sešplhal až na dno. Nebyla tu žádná voda. Jen otvor ve stěně, ve  kterém zářilo modré světlo. Věděl, že to svítí koule, která ho vede. Vešel dovnitř. Koule se před ním kutálela. Vedla ho dál do černé tmy. Pak zahnula za roh, pak za další. Přivedla ho do velkého sálu. Vyskočila a zasunula se do lampy u stropu. Hned tu byla spousta světla. Celá místnost se rozzářila. Kuřopap před sebou uviděl mnoho soch. Prohlížel si je a poznal, že jsou stejně jako Král dřevěné. Byly jich tu desítky. Snad celé království. „Co teď?“ pomyslel si. „Mám je také oživit?“

Pak něco bouchlo a z chodby, kterou sem přišel, se ozvaly kroky. Do místnosti vstoupil Král. Podíval se na Kuřopapa a povídal: „Tady jsou všichni moji příbuzní. Ze všech rodů a stavů. Jsou tu už věky věků a čekají, stejně jako já, na probuzení. Pomůžeš jim?“ „Rád,“ odpověděl Kuřopap, „ale nevím jak.“ „Máš kouli,“ řekl Král. Kuřopap ji vyndal z lampy. Byla hodně teplá. Hodil ji na zem, aby se nespálil. Koule zůstala stát na místě. Ale pak se pomalu začala propadat. Svojí teplotou tavila zem pod sebou. Hloubila hlubokou díru. A pak najednou vyplula ven. Vynesla ji voda. Koule otevřela pramen. Z díry se hrnula voda a rychle přibývala. Zdřevěnělé postavy ji nasávaly a probouzely se k životu.

„Děkujeme!“ volal Král. „Voda nás osvobodí, vrátí nám život, stoleté zakletí zmizí.“ Přiteklo jí jen tolik, kolik bylo potřeba pro oživení soch. Když se všichni probrali z dlouhého spánku, odtekla zpátky do díry. Společně s ní zmizela modrá koule, studna, řetěz a všechno okolo.
A najednou tu bylo království. Takové, jaké tu bývalo dřív. Plné lidí a různých příběhů. Kuřopap na to koukal a ani trošku mu to nepřišlo divné. „Takhle to bylo a je to zase zpátky,“ povídal si pro sebe. Zamával Králi, všem okolo a šel dál.