Kravička s Telátkem se jednoho rána, když pily čaj, podívaly na svoje nohy. „Nepřipadá ti, že ti něco chybí?“ zeptalo se Telátko. „Ne, možná jen trochu cukru do čaje,“ odpověděla Kravička. „Zebou mě nohy,“ odpovědělo Telátko. „To je normální“, namítla Kravička a usrkla trochu čaje. „A co když… co když,“ osmělilo se Telátko, „by to mohlo být i jinak.“ „Že bychom něco měly na nohou?“ vyvalila oči Kravička. „Jasný,“ řeklo rozhodně Telátko a začalo chystat věci na cestu. Nachystaly si svačinu, hvězdnou mapu, pití na čtyři týdny a dárky pro náhodná setkání. Vlezli do skafandrů, ze kterých jim koukaly jen bosé nohy, a zmáčkly tlačítko start. Zadunělo to, zablýsklo a raketa se s burácením začala pomalu vzdalovat od země. Prorazila atmosféru a směřovala stále dál, hlouběji do vesmíru.
Pomalu začaly míjet planety připomínající čepice a kšiltovky. Poté přiletěly ke hvězdám, které začaly obepínat jejich raketu a hřát. „To jsou Šálové hvězdy, hřejí, ale mohou také přehřát celou raketu,“ řekla Kravička. Nechali si tedy jen jednu Šálovou hvězdu a pokračovali dál – okolo Kabátců, Svetrových hvězd, přes Trička, Spodní hvězdu, kolem Kalhoťáků, Ponožkovic… až… „To musí být ona,“ řekla Kravička. „Ano, Botová hvězda?“ řeklo nadšeně Telátko. Začaly přistávat. Snižovaly rychlost motorů, zapnuly přistávací popruhy a pomalu se blížily k planetě, která byla krémově hnědá. Po přistání zapnuli radar, který po chvíli zezelenal. „Neklamné znamení, že je tu bezpečno, pojďme ven,“ řeklo Telátko. Vyšly ven. Země byla hnědá. „To je Veganská kůže,“ řeklo Telátko. Šli po příjemné Veganské kůži. Když tu se jim začalo něco kolem nohou točit. Než si to uvědomily, obtočilo se jim to kolem nohou… a přitáhlo, obtočilo ruce… a přitáhlo, nakonec kolem těla… a utáhlo. Byli nadobro svázaní. „Anakonda bílá,“ řeklo sípavě Telátko. „Já nejsem Anakonda, ale Tkanička bílá,“ ozvalo se. „A proč nás škrtíš?“ hlesla Kravička. „To se přece dělá,“ odpověděla překvapeně Tkanička. „Nedělá!“ vykřiklo Telátko. „Tkaničky drží pohromadě boty a ne tělo. Opravdové Tkaničky jsou frajeři.“ „Aha,“ řekla Tkanička a rozvázala je. „Děkujeme“, řekla s úlevou Kravička a dodala: „Pokud chceš, pojď s námi a ukaž nám, jak to tady funguje, chtěli bychom si pořídit něco na nohy.“ Tkanička souhlasila. Vedla je po planetě. Seznámila je s podzemím Podrážek, údolím Gumáků a s horskými Kůžemi. Vyzkoušely si Bosonohé mechy, tvrdé i měkké Stráně. Prošli se po Páskových loukách, odpočinuli si v Bačkůrkách. Tam se také naobědvaly.
Tkanička je zavedla na nejvyšší vrch, kde potkali pána Bot. „Vím o vás a rád vám boty daruji,“ řekl, když k němu došli. „Prošli jste celou planetu, takže už víte, jaké boty můžete mít. A také jste si vyzkoušeli, jaké vám sedí,“ řekl dříve, než stihli cokoli dodat. „Zavřete oči a jen se zaměřte na to, co vás podpoří a udělá vám radost,“ dodal. Kravička s Telátkem zavřely oči a začaly pozorovat, jak se jim před očima míhají krajiny, hory a potoky… Postupně začaly cítit na svých nohou Nebe. „Děkujeme,“ řekly, když odcházely. „Já snad nechodím, ale vznáším se,“ řeklo Telátko. Lehce se vrátili k raketě. Objali se s Tkaničkou, daly jí dárky pro ni i pro pána Bot a letěly dál.