Zkamenělé město

Přibližovali se k další hvězdě. V raketě se ozvalo: „Není tady bezpečně, buďte opatrní.“ „Půjdeme ven?“ obávalo se Telátko. „Neboj, dáme si pozor,“ utěšovala ho Kravička. Před sebou uviděli Malou postavu. Trpaslíček se vyklonil z rakety a pozdravil, ale Malá postava mlčela. Stála a nehýbala se. „To je divné,“ povídala Kravička. „To tedy je,“ odpověděl Trpaslíček, „pojďme dál, třeba něco zjistíme.“ „Tady také někdo stojí,“ volalo po chvíli Telátko. Přišli k dalším Malým postavám. Stály v kroužku a vypadalo to, jako kdyby si povídali. Ale nikdo nemluvil, bylo ticho. „Tady se něco přihodilo,“ povídal starostlivě Trpaslíček.

Vešli do malého městečka, ale ani tady to nebylo jiné. „Vypadá to,“ povídala Kravička, „že tu všichni zkameněli.“ Bylo to přesně tak. Jedna Malá postava se vykláněla z okna a dívala na ulici, jiná stála před domem a dívala se do okna. Možná si chtěli něco říct, ale nikdo nemluvil. Všechno se tu zastavilo. Pokračovali dál.

Přišli na náměstíčko. Z otevřeného okna domu se ozýval hlas. Vydali se k němu. Čím víc se blížili, tím byl hlasitější. „Dál musíme opatrně,“ povídal Trpaslíček. Otevřeli dveře a vešli dovnitř. Před oknem někdo seděl. Díval se na obrazovku a střídavě mačkal červené a bílé tlačítko. Vůbec si nevšiml, že přišli. Na obrazovce se objevovala různá místa na hvězdě. Když se na ní objevily Malé postavy, rychle stiskl červené tlačítko. V tom okamžiku zkameněly. Náramně se mu jeho práce líbila a nahlas se radoval.

Kamení, kamení, tralála, kamení,
všichni tu zkamení, tralála zkamení,
bude tu kamenný sad,
můj Červeňákův hrad.

Bylo to jasné. Tenhle divný Červeňák má všechno na svědomí. Při každém zmáčknutí červeného tlačítka někoho promění v kámen. Trpaslíček se pozorně zadíval na stůl. Vedle červeného tlačítka bylo ještě jedno bílé. „K čemu asi je?“ přemýšlel. Červeňák mu to hned nechtěně prozradil. Když se na obrazovce objevily stromy nebo potoky a on omylem stiskl červené tlačítko, aby zkameněly, mohl svoji chybu bílým tlačítkem opravit. „Už tomu rozumím,“ pomyslil si Trpaslíček, „vadí mu jen obyvatelé, ostatní chce mít pro sebe.“ Kravička se naklonila k Trpaslíčkovi a tiše řekla: „Vylákám ho ven a ty ho potom zkameníš.“ Trpaslíček odpověděl: „To je výborný nápad.“ Kravička ještě dodala: „Někam se schovejte, aby vás neviděl.“

Trpaslíček a Telátko se přikrčili do tmavého kouta. Kravička zadupala. Červeňák se ohlédl a zamračil. „Co tady děláš?“ vykřikl. Kravička předstírala leknutí a pak utíkala pryč. Červeňák se postavil a rozběhl se za ní. Vůbec si nevšiml, že tu někdo zůstal. Na tohle Trpaslíček čekal. Přiběhl k obrazovce a pozorně ji sledoval. Nejdřív uviděl Kravičku. Vyběhla ze dveří, ale hned se schovala za roh domu. Nebyla vůbec vidět.

Pak se objevil Červeňák a hledal ji. Jak ho Trpaslíček zahlédl, rychle stiskl červené tlačítko. Červeňák zkameněl. Telátko běželo ven a zajímalo se: „Nemůže se znovu probudit?“ Kravička přišla blíž a řekla: „Kdepak, je ztuhlý jako skála, nakonec se jeho kouzlo otočilo proti němu.“ Vrátili se k Trpaslíčkovi. Radovali se, jak se jim to povedlo. Sedli si ke stolu a pozorovali obrazovku.

Když se na ní objevila Malá postava, stiskli bílé tlačítko. Po chvíli před domem uslyšeli kroky. Lekli se, jestli tu není víc Červeňáků, ale ve dveřích se objevili obyvatelé hvězdy. Moc jim děkovali za pomoc. Vyprávěli, že se tu jednou Červeňák objevil a začal je měnit v kamení. Věděli o všem, co se kolem nich děje, ale nemohli se pohnout. Trpaslíček je naučil, jak mají s bílým tlačítkem zacházet.

Hned se pustili do práce. Všechny kameny změnily na Malé postavy. Všude bylo hodně radosti a veselí. Nakonec tu zůstal jen jediný kámen – zkamenělý Červeňák. Postavili ho do kašny a pustili na něj vodu. Začal se drolit a postupně rozpadávat.