Pavučina

Když Janeček povyrostl a úspěšně dokončil Chroustovskou školu, rozhodl se, že půjde do světa. Se všemi se rozloučil a šel. Přišel do kraje lesních mravenců. Na malé pěšince uviděl stříbrné jezírko. Bylo zavěšené mezi dvěma stromy a dosahovalo až k zemi. „Krásně se vykoupu,“ radoval se. Vůbec mu nebylo divné, že visí jen tak samo ve vzduchu. Rozběhl se a skočil do něj. Jenže v jezírku žádná voda nebyla. „To je divné,“ pomyslel si a chtěl vylézt ven, ale nešlo to. Pak pochopil, čím to je. Spletl si pavučinu plnou kapiček rosy s jezírkem. Marně se namáhal. Čím víc se snažil, tím víc se zamotával.

Pavouk Křižák, který pavučinu postavil, broučka pozoroval. Janeček se rozhlížel kolem. „Ten pavouk se mi nelíbí, určitě něco chystá.“ Z posledních sil sebou silně zahoupal. Ruce se mu uvolnily, ale nohy zůstaly zamotané v pavučině. Najednou přiběhl černý mravenec. Celé broučkovo počínání sledoval a čekal na vhodnou příležitost, aby mu pomohl. Ostrým dřívkem pavučinu přesekl. Janeček rychle seskočil na zem. „Poběž za mnou,“ volal mravenec. Schovali se v kořenech stromu a pozorovali pavouka.

Prohlížel si potrhanou síť, opravoval ji a byl mrzutý, že mu brouček utekl. „Moc ti děkuji,“ řekl Janeček. Mravenec se usmál a odpověděl: „Musíš být opatrný, pavučina není jezírko, té se musíš vyhýbat. Já tě znám, ty jsi ten brouček, co se nebál vylézt na bílou hromadu u velkého keře.“ Janeček odpověděl: „Ano, to jsem byl já.“ Mravenec mu vyprávěl, jak celé mraveniště chodilo sem a tam a ukládalo sladké zásoby.

„A kam vlastně jdeš?“ zajímal se. „Chci se podívat na konec lesa,“ odpověděl brouček. „To by se mi také líbilo,“ řekl mravenec, „ale teď nikam nemůžu, protože je u nás v mraveništi hodně práce, blíží se zima. Ale přeji ti pěknou cestu.“ Brouček poděkoval a pokračoval dál.