Modrá kulička

  V místnosti byl stůl, židle a v rohu otevřená skříň. Hlavonožka a Pijovajec k ní zamířili. Uvnitř byly uložené různě velké krabice. „To se mi líbí,“ povídal Hlavonožka „to je stejné jako v obchodě, kde jsem bydlel.“ Pijovajec krabice očichával, jestli neucítí vůni čokolády. Holčička řekla: „V obchodě jsem je otvírat nemohla, ale tyhle prozkoumám, uvidíme, co je v nich zabalené.“

Vyndala nejbližší a sedla si na zem. Pijovajec s Hlavonožkou pomáhali zvednout víko, ale drželo jako přilepené. Holčička s krabičkou zatřásla a pak ji překlopila. Víko spadlo a na zem vypadla modrá kulička. Holčička jí překvapeně pozorovala a povídala: „Co to je?“ Kulička se koulela sem a tam. Pak se zastavila, zatočila a řekla: „Jsem Modrá kulička. Snažila jsem se víko držet, ale jak jste krabici převrátili, už to nešlo.“ „My ti nechceme ublížit,“ řekla holčička a představila Pijovajce a Hlavonožku.

Modrá kulička poslouchala a pokračovala: „Já jsem plastelína. Můžete ze mě vytvořit stromeček, domeček, kytičku nebo co budete chtít.“ „Tak si pojďme hrát,“ navrhla holčička, „můžu z tebe udělám panáčka?“ „To budu moc ráda,“ odpověděla Modrá kulička. Holčička začala modelovat.

Nejdříve vytvořila hlavičku. Potom tenké proužky jako vlasy oči, uši a pusu. Uválela tělíčko, ruce, nohy a všechno spojila dohromady. Modrý panáček se procházel po podlaze, poskakoval a vesele tančil. „Ještě něco udělej,“ poprosila Modrá kulička, „třeba autíčko, to mám nejraději.“

Holčička modelovala kolečka, volant, troubítko, sedátka a kapotu. Sestrojila krásné autíčko. Když ho postavila na zem, začalo jezdit a nahlas troubilo. Pijovajec s Hlavonožkou za ním běhali a závodili, kdo bude dřív u dveří. Autíčko ale vždycky vyhrálo, bylo nejrychlejší. Po soutěži postavili krabici na bok. Autíčko do ní zajelo jako do garáže. Modrá kulička jim děkovala za krásné hraní a modelování.