Kvokálek

Jednoho dne se slepičce Čumánce narodila krásná kuřátka. Společně běhala po dvorku a seznamovala se s okolím. Maminka slepička je učila vše potřebné. Jak správně zobat, hrabat a pít vodu. Kuřátka měla slabé hlásky a jen pípala. Zpočátku to stačilo, ale jak rostla, bylo zapotřebí, aby lépe mamince a ostatním na dvorku rozuměla. Proto je Čumánka začala učit slepičí řeči kvokání.

Jednomu kuřátku se to ale nedařilo. Stále jen slabě pípalo a kvokání mu nešlo. Čumánku to trápilo, ale věřila, že se to také jednou naučí. Ráno začínalo vždy stejně. Čumanídes zakokrhal a všichni se vydali na dvůr. Zobali zrníčka, uždibovali travičku a hledali různé dobroty. Byli zaměstnání jen touto činností. Nikoho nenapadlo dávat pozor. Jejich neopatrnosti využila lasička. Přiblížila se k plotu a rozhlížela se. Chtěla si odnést jedno kuřátko. Musela si dát ale velký pozor, protože kdyby ji uviděl kohout, mohl by jí bolestivě klovnout. Přikrčila se a čekala na vhodný okamžik.

Zrovna před ní se klidně jedno kuře krmilo a vůbec o ní nevědělo. „Jen pojď blíž,“ přála si lasička, „líbíš se mi, tebe si odnesu.“ Ve stejnou chvíli sedělo kuřátko, kterému nešlo kvokání, na pařezu. Mělo pěkný přehled, co se kolem děje, protože sedělo hodně vysoko. Jak se tak rozhlíželo, najednou uvidělo za plotem přikrčenou lasičku. Moc se polekalo. Vzpomnělo si, jak před ní maminka varovala. Vyprávěla jim, že je moc nebezpečná. „Musím zavolat kohouta Čumanída,“ pomyslelo si rychle. „Ale jak? Vždyť umím jen slabě pípat, to mě neuslyší.“ Jenže nebyl čas na dlouhé přemýšlení. Lasička se už chystala ke skoku.

Kuřátko zamávalo křidélky, odrazilo se od pařezu a vyskočilo do výšky. Pak otevřelo zobáček, jak to nejvíc šlo a hlasitě zakvokalo. Ve slepičí řeči to znamenalo: „Pozor, číhá tu lasička.“ Kuřátko bylo samo překvapené, jak se mu to pěkně povedlo. Všechny slepičky udiveně zvedly hlavy. Lasička se lekla a zastavila svůj skok. Čumanídes rychle přiběhl k plotu a pořádně ji klovl do kožichu. Polekala se a utekla. Kuřátko seskočilo z pařezu na zem. Všichni se kolem seběhli a Čumanídes mu děkoval: „Tvoje kvokání přišlo v pravý čas a všechny jsi nás ochránilo, budeme ti říkat Kvokálek.“