Kuřopap

Sotva se v lese setmělo, tak se Kuřopap probudil. Chvíli ještě ležel stočený do klubíčka, ale pak se zavrtěl, protáhl a posadil. Rozhlížel se kolem. „Všechno je stejné jako včera. Nic se nezměnilo, ale přece jen je něco jinak,“ pomyslel si. Zaposlouchal se pozorně do nočního ticha. Uslyšel zakručení. Jeho hladové břicho mu dávalo jasně najevo, že by si dalo něco k jídlu. „Já vím,“ povídal si pro sebe Kuřopap, „už ti něco musím dát, jinak se mi, bříško, ukňouráš.“

Seskočil z pařezu a vydal se na cestu za jídlem. Nevěděl pořádně kam, prostě šel, kam ho nohy nesly. Došel na kraj lesa. Dál stály domky, začínala tu vesnice. „Už jsem tady dlouho nebyl,“ rozumoval. Zamířil k nejbližšímu stavení. Všude bylo ticho. „Ideální chvíle pro moji návštěvu,“ radoval se. Našel díru v plotě a vlezl na dvorek. Měl dobré oči pro noční vidění, a tak mu nemohlo nic uniknout. Domeček, kde spaly slepičky, našel po čichu. V tomhle se nemohl nikdy splést. Neomylně k němu zamířil. Zastavil se před dvířky. „Jsou zavřená, nikdo mě nečeká,“ usmál se pro sebe. „Jenže já je umím otevřít, s tím se nepočítá,“ brumlal potěšeně. Pomalu začal dvířka otevírat. Malinko se uvolnila, pak ještě, pak víc… už je chtěl něčím podepřít a podívat se dovnitř. Ale najednou se mu k nohám něco zakutálelo. Ležela tam dvě malá kuřátka. Usnula u dvířek, a jak s nimi pohnul, vypadla ven.

„To je milé překvapení,“ usmál se Kuřopap. Pomalu spustil dvířka a sebral kuřátka ze země. Potěžkal je. Byl s úlovkem spokojen. „Odnesu je do lesa a tam si je vykrmím,“ promýšlel další postup. Otevřel tlamu, strčil je dovnitř a vydal se zpátky.

Po cestě přeskakoval potoky a výmoly. Kuřátka se probudila. Nejprve vůbec nechápala, co se s nimi stalo. Naposledy spala v domečku a teď jsou kdoví kde. „Chytil nás Kuřopap,“ povídá Kvokálek. „Kdo to je Kuřopap?“ ptal se nechápavě Zpíválek. Kvokálek vysvětloval. „Maminka nám jednou vyprávěla, abychom nezůstávali sami večer venku, protože může přijít Kuřopap.“ „Takže nás odnesl,“ polekal se Zpíválek. „Už je to tak,“ přisvědčil Kvoválek. „Ale neboj se, on nám nic neudělá. Oni mu kuřátka vždycky utečou, alespoň tak to říkala maminka.“

Mezitím došel Kuřopap zpátky do lesa. Stál před svým oblíbeným pařezem a protahoval se. Pak si vzpomněl, že má v tlamě kuřátka. Ta představa ho potěšila. Trochu tlamu otevřel a strčil do ní prst. Hledal je. Chtěl je vytáhnout a někam zavřít. Kvoválek ho silně klovl do prstu. „Au,“ vykřikl Kuřopap a rychle prst vytáhl. „To se mi tedy povedlo,“ přemítal, „kuřátka jsem přinesl, ale nemůžu k nim, protože už nespí. Naopak oni mohou na mě. Co teď?“

Mezitím se kuřátka poradila a Zpíválek řekl: „Kuřopape, máme pro tebe nabídku.“ „Jakou?“ zeptal se. „Pusť nás a my tě něco naučíme.“ Kuřopap přemýšlel. „To jsem si to pěkně zavařil, kuřátka jsem sice chytil, ale jak to vypadá, spíše ona chytila mě. Vykrmit je nemůžu. Co teď? Budu je muset pustit,“ ukončil svoje úvahy.

„Tak dobře, jste volní,“ a otevřel tlamu. Kuřátka zamávala křidélky vylétla ven a sedla si před něj na pařez. Kvoválek povídá: „Děkujeme ti, Kuřopape, jsme rádi, že jsi nás pustil. A jak jsme slíbili, něco tě naučíme. Ale nejdřív nám řekni, proč vlastně jíš kuřátka?“ „Já je nejím, ona mi vždycky utečou,“ odpověděl Kuřopap. „Ale jíst je mám, protože jsem Kuřopap.“ „Aha, takže nakonec jíš kuřátka, jenom proto, že se tak jmenuješ?“ zajímal se Kloválek. Kuřopap se zamyslel a odpověděl. „Ano, Kuřopap má jíst kuřátka a hotovo.“ „Dobře,“ odpověděl Zpíválek, „ale třeba je všechno jinak. Místo abys kuřátka jedl, tak jim máš pomáhat.“ „Pomáhat a proč?“ ptal se udiveně Kuřopap. „Napadlo mě,“ pokračoval Zpíválek, „že když máš tak velkou tlamu, mohl bys v ní kuřátka nosit na výlety.“

Kuřopap si je udiveně prohlížel. Vůbec jim nerozuměl. Kvoválek se usmál a řekl: „Vyzkoušíme to. Odnes nás prosím zpátky na dvorek. Všichni budou rádi, až nás znovu uvidí, a my jim budeme vyprávět, jak to všechno bylo. Že jsi hodný, jen jsi nevěděl, že máš kuřátka ochraňovat.“ „ A co když na mě všichni skočí a začnou mě klovat?“ obával se Kuřopap. „Neboj se, to už je naše starost. Ty jsi ochránil nás, my zase pomůžeme tobě,“ dodával mu odvahy Zpíválek. Kuřopap chvíli přemýšlel a pak souhlasil. Otevřel tlamu. Obě kuřátka do ní vlezla. Trochu se bála, ale věřila, že všechno dobře dopadne.

Kuřopap se vydal zpátky do vesnice. Celou cestu měl tlamu malinko otevřenou, aby se mohla kuřátka rozhlížet. Před plotem se zastavil. Kuřátka vylétla ven a řekla: „Děkujeme ti za krásnou procházku. Chvíli tady počkej, my se hned vrátíme.“ Kuřopap si sedl a čekal. „Neměl bych raději utéct?“ přemýšlel. Ale neměl čas všechno domyslet. Kuřátka se znovu objevila a povídala: „Kuřopape, všechno jsme vysvětlila, můžeš jít s námi.“

Vešel na dvorek. Stály tu všechny slepičky i kohout Čumanídes. Kvoválek řekl: „Neboj, všechno dobře dopadne.“ Bylo ticho. Kuřopap čekal, co se bude dít. Pak se osmělilo jedno malé kuřátko. Přišlo blíž a povídalo: „Kuřopape, je pravda, že vozíš kuřátka na výlety?“ „Je to tak,“ odpověděl Kuřopap a opatrně ho zvedl a otevřel tlamu. Kuřátko mu do ní samo vlezlo. Když to viděla ostatní kuřátka, tak rychle přibíhala a volala: „My chceme taky, my chceme taky povozit,“ a snažila se na něj vylézt. Vzal ještě další tři a pomalu obcházel dvorek. Kuřátka vykukovala ven a všem mávala. Kuřopap chodil po dvoře, dokud všechny zájemce nepovozil.

Za odměnu se dosytosti najedl. Slepičky mu za jeho péči daly to nejlepší, co měly. Rozloučil se a vrátil do lesa, kde na svém pařezu spokojeně usnul.