Kohout Čumanídes

Byla ještě noc, když se kohout Čumanídes probudil. Kolem seděly slepičky Čumánky a spaly. Rozhlížel se. „Proč je tady tolik světla?“ napadlo ho. „Vždyť je noc.“ A pak mu to došlo. „Dveře do domečku jsou otevřené. To není v pořádku, někdo sem může vlézt.“ Jak ho to napadlo, orosil se mu zobáček. „Půjdu a zavřu je,“ rozhodl se. Chtěl seskočit z bidýlka, ale na protější stěně se mihl stín. Nejdřív jen malý, ale postupně se zvětšoval. „Někdo tam je,“ pomyslel si. „Někdo, kdo sem nepatří.“ Seděl a čekal.

Stín se kroutil a vrtěl. Ozývaly se vrzavé zvuky. Čumanída to překvapilo. Tiše seskočil z bidýlka a šel blíž. Stín se uklidnil a přestal se hýbat. Čumanídes nakoukl za roh. Na zemi sedělo malé zvířátko a jedlo. „Co tady děláš?“ zeptal se. Zvířátko nadskočilo, jak se leklo, ale hned se uklidnilo a odpovědělo. „Venku něco lítalo, tak jsem se tu schovala.“ „Kdo jsi?“ zeptal se zvědavě Čumanídes. „Jmenuji se Zubohryzka,“ odpověděla. „A ty?“ zeptala se na oplátku. „Já jsem Čumanídes a bydlím tady se slepičkami Čumánkami,“ odpověděl kohout. „Můžu tady zůstat?“ zeptala se Zubohryzka. „Můžeš,“ odpověděl Čumanídes, „pokud máš hlad, v misce je zrní a vedle voda.“ Zubohryzka zatleskala tlapkami, poděkovala a stoupla si před zrní. Pak předvedla, proč se tak zvláštně jmenuje. Strčila tlamičku do misky a začala zrníčka jemně rozkousávat. Vypadalo to, jako kdyby do misky vjel mlýnek na obilí. Rozkousávala je na jemný prášek. Když měla namleto, nabrala vodu a uválela malé placičky. „Tohle jsem ještě neviděl,“ divil se Čumanídes, který všechno pozorně sledoval. „Co budeš s těmi placičkami dělat?“ zeptal se. „Upeču je,“ odpověděla Zubohryzka. „To jsem zvědavý jak.“ „To je jednoduché, mám na bříšku malou pícku, v té je upeču,“ odpověděla a dala si placky do kapsičky. Když tam měla všechny, začala se kroutit a hladit bříško tlapkami. Při tom vydávala vrzavé zvuky.

„Aha,“ povídal Čumanídes, „to byl ten stín, co jsem viděl na stěně. Také jsi něco pekla?“ „Měla jsem hlad a ohřívala jsem si palačinku,“ vysvětlovala Zubohryzka. Po chvíli vyndala krásně upečené placičky. „Dáš si se mnou?“ zeptala se. „Určitě a rád,“ přisvědčil Čumanídes a ochutnal. „Jsou moc dobré,“ pochvaloval. „Můžeš prosím upéct také slepičkám?“ „Mohu a ráda,“ odpověděla Zubohryzka. „Jestli máš dost zrníček, připravím jich, kolik budeš chtít.“ „Dohodnuto,“ poděkoval spokojený Čumanídes. Pak vyšel ven a podíval se na oblohu. „Jejda, už je ráno, musím všechny probudit.“ Nafoukl se, rozkročil a krásně zakokrhal k rannímu vstávání.

Čumánky se protahovaly, otvíraly očka a kvokaly. Čumanídes nosil zrnka obilí. Zubohryzka hryzala a pekla. Čumánky se do sytosti najedly. Od toho dne s nimi Zubohryzka bydlela a každé ráno připravovala snídani.