Domeček

Holčička si hrála na zahradě. Hlavonožka a Pijovajec si před ní sedli a čekali. Holčička se usmála a řekla: „Pěkné ráno, moji milí kamarádi, jsem ráda, že vás vidím. Dneska se chystám na velkou výpravu, půjdete se mnou?“ Pijovajec si zamnul ruce a zeptal se: „Budou tam čokoládová vajíčka?“ „Tam asi ne,“ zavrtěla hlavou holčička, „ale bude tam něco jiného. Maminka mi vyprávěla, že na konci zahrady stojí domeček, ve kterém si dříve hrála. Chci si ho prohlédnout.“ Hlavonožka se zaradoval. Zatahal holčičku za sukýnku a řekl: „Pojďme, už se nemůžu dočkat.“ „To jsem ráda, že půjdete se mnou,“ řekla holčička.

Šli po nízkém trávníku, ale jak se vzdalovali, tráva byla stále vyšší a také přibývalo kopřiv. Od maminky věděla, že musí jít stále podél plotu, až najde cestičku, která ji zavede k domečku. Hlavonožka se rozhlížel a radil kudy jít. Pijovajec se držel holčičky za ruku. Došli k brance, před kterou se objevila cesta. Vydali se dál. Kolem rostly vysoké stromy. Pijovajec se pokusil do jednoho z nich navrtat dírku. Ale kůra byla moc tvrdá, tak toho nechal. Šli pomalu, aby nezabloudili. Došli k hustému keři. Holčička se musela hodně sehnout, aby prošla pod jeho větvemi. Možná tady dříve bývala cesta, ale dnes byla zarostlá. Poslední větve byly tak nízko nad zemí, že musela jít po čtyřech. Pijovajec a Hlavonožka šli za ní. Pak husté větvě konečně skončily. Postavili se a rozhlédli. „Podívejte, před námi je domeček, našli jsme ho,“ radoval se.

Hlavonožka a rozeběhl se k němu. Pijovajec si chvíli dodával odvahy, ale pak pospíchal za ním. Holčička je následovala. Domeček byl moc pěkný. Měl dvě okna, střechu a schůdky ke dveřím. „Půjdeme dál?“ zeptal se Pijovajec. „Už se moc těším,“ odpověděla holčička a otevřela dveře.