Bublá, bublá

Zpozorovali planetu, kolem které se vznášel černý mrak. Jak přilétali blíž, mrak se stále zvětšoval. A pak do něj vletěli. Trpaslíčkovi to ale vůbec nevadilo. Uměl si se vším poradit. Vysunul ochranný štít a mrakem bezpečně proletěli. Když přistáli, čekali, co jim raketa řekne. „Je tady smutno,“ ozvalo se, „bát se nemusíte, ale je potřeba s tím něco dělat.“ Stromy, keře a tráva, všechno bylo úplně suché. Stromům se skláněly větve k zemi a pod nimi byly napadané hromady listí. Květinám vadly květy a tráva žloutla. Nad vším se vznášel černý mrak. „Není tady žádný život,“ povídal Trpaslíček. Vystoupili z rakety a vydali se na prohlídku.

Všude to vypadalo stejně. „Proč je všechno tak vysušené?“ divila se Kravička. „Podívejte“ řeklo Telátko „před námi stojí raketa a vypadá stejně jako naše.“ Přišli blíž a podívali se dovnitř. Nikdo tu nebyl. Trpaslíček si sedl na sedačku. „Už tomu rozumím,“ řekl, „raketa má prázdné nádrže.“ „Jak se pozná, že má prázdné nádrže?“ zajímalo se Telátko. „Protože svítí tahle žárovka,“ ukazoval Trpaslíček před sebe. Byl na ní namalovaný strom. „Naše raketa,“ pokračoval „létá na teplo ze sluníčka. Když jsou nádrže prázdné, začne svítit žárovka se sluníčkem a já je doplním.“ „Proč je na žárovce obrázek stromu?“ ptala se Kravička. „To znamená,“ odpověděl smutně Trpaslíček, „že tahle raketa nelétá na teplo ze sluníčka, ale ke svému létaní potřebuje stromy a rostliny. Vysává z nich jejich vláhu a tu pak používá pro svoje létání. Proto je všude tolik suchých stromů a vadnoucích kytiček.“ „Koho je ta divná raketa?“ zeptala se Kravička „přece to nedělá sama od sebe.“ „Já si myslím…,“ začal Trpaslíček, ale už to nedořekl. Uslyšeli kroky. Někdo k nim přicházel. Byl celý zelený, měl krátké kalhoty a na čele jedno oko. Z pusy vypouštěl bubliny a zpíval.

Bublá, bublá nádrž plná,
bublá, bublá, poletím,
bublá, bublá, já se bavím,
bublá, bublá, létáním.

Honem se schováme za raketu, povídal Trpaslíček. „Bublá, bublá, už to bude,“ notoval si neznámý příchozí a kontroloval nádrže. Vůbec mu nevadilo, že kolem všechno vadne.

Trpaslíček se na to už nemohl dívat. Přestal se schovávat. Přistoupil k raketě a stiskl tlačítko s nápisem Ukončit plnění nádrží. „Co to má bublá, bublá, znamenat, co to bublá, bublá, děláš? Já jsem Bublák a potřebuji mít plné nádrže. Hned to tlačítko pusť, bublá, bublá.“ „Podívej se kolem sebe, Bubláku,“ povídala Kravička. „Chceš letět, ale všechno zelené usychá. To ti nevadí? Myslíš jenom na sebe.“

„Moje raketa, bublá, bublá, jinak nepoletí“ bránil se Bublák. „Já ti ji upravím, aby mohla létat na teplo ze sluníčka, jako ta naše,“ povídal Trpaslíček. „Bude to pro všechny lepší.“ „Nejdříve ale musíme vrátit všechno, co jsi stromům a rostlinám vzal,“ a stiskl tlačítko s nápisem Vyprázdnit nádrže. Bublák nerozhodně přešlapoval na místě, ale nebránil se. Rozhlížel se kolem a zdálo se, že mu také dochází, co způsobil. Z rakety se do země vracela všechna vláha, kterou si vzala.

Trpaslíček si donesl potřebné věci a raketu upravil. Bublák se omlouval, že nechtěl nikomu ublížit, ale jinak to neuměl. Moc si pochvaloval upravenou raketu. Létala teď mnohem lépe než dřív. Planeta se zelenala a všechny kytičky znovu krásně kvetly.