Beruška a Rek
Za několik dní se Brouček probudil. Na okně uviděl malé bílé krupičky. „Kde se tam vzaly? Půjdu ven a zjistím to.“ Pomalu otevřel. Všechno kolem bylo zapadané sněhem. Před sebou uviděl hluboké stopy. Nevěděl, že to jsou stopy srnečka, který tudy procházel. Začalo hustě sněžit. Janeček se oklepal a zavřel dveře. Teď teprve byl rád, že má svůj domeček. Kam by se jinak schoval? Určitě by mu byla velká zima.
Najednou se ozvalo zaklepání. Janeček si vzpomněl na velké stopy venku a polekal se. Klepání se ozvalo znovu. „Kdo je tam?“ zeptal se. „Já,“ ozval se hlásek. „Kdo je to já?“ „Já, Beruška. Prosím, pusť mě dovnitř, je mi velká zima.“ „Dobře,“ odpověděl brouček. Před dveřmi stála bílá koule. „Ty jsi Beruška?“ zeptal se překvapeně. „Ano, jsem,“ odpověděla a začala ze sebe oklepávat sníh. Jak na ni nasněžilo, změnila se ve sněhuláka. „Aha, už tě poznávám,“ řekl brouček. „Pojď dál.“ Beruška poděkovala. Janeček jí podal k jídlu bobuli.
Když se najedla, začala vyprávět. „Bydlela jsem s bratříčky a sestřičkami na kraji louky pod velkým stromem. Před pár dny se ale přihnal velký vítr a všechny nás rozfoukal.“ Chtěla ještě něco dodat, ale venku se ozvalo kňučení. „To je můj pejsek Rek,“ řekla vesele Beruška a poprosila Janečka, aby ho pustil dovnitř. Do domečku vběhl malý pejsek. Vesele pobíhal a byl rád, že Berušku našel. Když se přivítali, tak se Beruška zeptala: „Můžeme tu ještě chvíli zůstat? Až přestane sněžit, najdeme si místo, kde přezimujeme.“ Janeček odpověděl: „Kam byste chodili? V domečku je místa dost a ve sklepě jídlo pro všechny.“ Beruška s Rekem byli moc rádi, že už nemusejí nikam putovat. Najedli se, zalezli si do mechu a usnuli.