Raketa

Na konci louky žila Kravička s Telátkem. Každý den chodily na procházku a povídaly si. Jednou se Telátko zvědavě zeptalo: „Co budeme dneska dělat?“ Kravička se usmála a odpověděla: „Můžeme navštívit hvězdu, co svítí večer na obloze.“ „Navštívit hvězdu?“ ptalo se překvapené Telátko. „Přesně tak,“ odpověděla Kravička. „Jak se tam dostaneme?“ nechápalo. Kravička chvilku nic neříkala a pak pokračovala. „Nebude to velký problém, poletíme tam raketou.“ „Poletíme raketou?“ divilo se Telátko. „My máme raketu?“ „My ne,“ odpověděla Kravička, „ale vím o někom, kdo ji má.“ „To se mi líbí,“ jásalo Telátko. „Tak pojď, s někým tě seznámím,“ řekla Kravička na závěr.

Vydaly se na cestu. Netrvalo dlouho a přišly na malý palouček. Telátko nevěřilo svým očím. Stála tam opravdová raketa. Měla ostrou špičku, na bocích křídla a dvě řady sedaček. „Ta je krásná,“ obdivovalo ji Telátko. „Kdo ji postavil?“ Kravička začala vysvětlovat: „Před pár dny jsem v lese potkala Trpaslíčka. Vyprávěl mi, že staví raketu a chystá cestu ke hvězdám. Hned jsem si na tebe vzpomněla, že tě také zajímají, a řekla jsem mu to. Nabídl mi, že můžeme letět s ním.“ Telátko se radovalo a zeptalo se: „A kde je Trpaslíček teď?“ „Tady!“ ozvalo se. Na přední sedačce se postavil Trpaslíček. „To jsem rád, že jste přišli, zrovna přemýšlím, kam se vypravíme,“ povídal. „Můžeme to vymyslet společně?“ zeptala se Kravička. „Určitě, budu moc rád, když mi pomůžete,“ odpověděl a dodal: „Sedněte si na sedačky všechno vám vysvětlím.“

Před sebou měli obrazovku, na které svítily bílé tečky. Trpaslíček otáčel páčkou. Tečky se začaly zvětšovat. „Tady vidíte všechny hvězdy a planety, které jsou nad námi ve vesmíru,“ vysvětloval. „Jsou velice zajímavé.“ Ukázal na jednu a pokračoval: „Tahle je zvláštní, chvilku svítí zeleně a pak zase červeně, nevím, čím to může být.“ „Tak tam poletíme a zjistíme to,“ navrhlo Telátko. Kravička souhlasně pokývala hlavou a dodala: „To je výborný nápad.“ „To jsem rád, že souhlasíte,“ zvolal Trpaslíček. „Připravil jsem na cestu vše potřebné, náhradní díly pro raketu a také zásoby jídla, proto můžeme letět hned.“ „Hurá“ jásalo Telátko. “ Já jsem také pro přidala se Kravička. „Dobrá,“ řekl Trpaslíček. „Připoutejte se, zapínám motory,“ a stiskl tlačítko s nápisem Start. Kravička s Telátkem se připoutaly a čekaly, co se bude dít. V raketě zahučelo, zatřásla se a začala se vznášet nad zemí.

Nejdřív zakroužili nad paloučkem, nad pařezy a nad malými stromky. Pak přeletěli nad loukou. Tím to ale neskončilo. Stoupali do velké výšky. Moc se jim pohled dolů líbil. Stromy pod nimi vypadaly jako malá zelená párátka a domečky jako krabičky. Pokračovali v letu. Najednou vletěli do mraků. Kolem se převalovala hustá mlha. Trpaslíčkovi to ale vůbec nevadilo, řídil raketu zkušeně dál. Po chvíli z mraků vyletěli a měli je pěkně pod sebou. „Vypadají jako peřiny,“ povídala Kravička. „Tak si do nich lehneme,“ usmálo se Telátko. „Hm, to je zajímavý nápad, ale raději bych to nezkoušel,“ přidal se Trpaslíček. Před nimi se začaly objevovat první hvězdy. Telátko se rozhlíželo a zeptalo se. „To je Vesmír?“ Trpaslíček pokýval hlavou a odpověděl: „Ano, ano, právě jsme do něj vletěli, je všude kolem nás.“ „Jupí,“ radovalo se Telátko a přitisklo se spokojeně ke Kravičce. Ta ho pohladila a byla moc ráda, že se vypravili na cestu. Zamířili k blikající hvězdě.